Ahoj všichni. Včera jsem měl den, kterému s oblibou říkáme „blbec“. Ráno spěcháte a zjistíte, že v dóze došlo kafe, utrhne se vám tkanička od boty, sotva pak nastartujete vozidlo, tak se rozsvítí kontrolka docházejícího paliva. Na čerpací stanici se vám začne při pohledu na cenu benzínu dělat nevolno a pak se městem ploužíte v koloně do práce, broukajíc si při tom song Jarka Nohavici „Mně snad jebne“. V zaměstnání vám všichni lezou na nervy a večer pak marně kroužíte kolem domova, protože prostě není kde zaparkovat. To je přesně ta chvíle kdy chápu, proč Michael Douglas zablokovaný v dopravní zácpě (ve filmu Volný pád) vystoupí z vozu, vezme si baseballovou pálku a začne jednat. A taky se mě zmocní nostalgie …
„Jedeme do Bratislavy, vegét“.
Bylo léto 1982 a s kamarádem Pavlem jsme vyrazili na Velkou cenu Československa silničních motocyklů v Brně. Pravda, vzali jsme to oklikou přes Bratislavu s představou, že trochu „povegetíme“ na Zlatých pískách a vypijeme něco málo alkoholu v ikonické restauraci na mostě SNP. Cesta ubíhala skvěle, poloprázdné cesty, krásné počasí, motor tiše pobrukoval, co si víc přát. Dokonce nám občas lidé na vesnicích zamávali. Asi jsme jim připadali exoticky – dva mladí muži na dvou těžce naložených mopedech. Asi jsem se o tomto detailu měl zmínit dřív. Ano, tuto cestu jsem absolvoval na mopedu Babeta s fantastickým výkonem 1,5kW a Pavlík na ještě starším modelu Stadion (zvaným též „kozí dech“). Nebudu popisovat občasný údiv dopravních policistů ani německých, rakouských a kdovíjakých ještě motocyklistů, s kterými jsme se setkali. Jde mi o něco jiného – cestu do Bratislavy (300km) jsem zvládl s celkovou spotřebou 6 litrů benzínu. A tady se nabízí otázka …
Není na čase se začít dívat na naší dopravu trochu jinak?
Ceny pohonných hmot a energií, elektromobilita, inflace a ekonomická situace obecně nás bude v budoucnu nejspíš nutit k přehodnocení našich dopravních zvyklostí. Navíc jsme ze všech stran upozorňováni, že ekonomické problémy budou nejspíš přibývat. Proto nebude na škodu začít uvažovat v širších souvislostech z výhledem do budoucnosti, než hledat krátkodobá řešení. Jistě, máme různé potřeby využívání aut při cestách do zaměstnání nebo běžného fungování rodiny a samozřejmě také různé finanční možnosti, přesto by následující řádky mohly určité skupiny motoristů oslovit.
Pokud si v klidu stanovíme priority, tak možná zjistíme, že mnoho každodenních nebo častých cest řešíme autem proto, že jsme si na to prostě zvykli a je to pohodlné. A možná jsme také zjistili, že nadále „živit“ tímto způsobem jeden, dva nebo i víc vozů v rodině nebude dost dobře možné. Tak se zaměřme právě na ty běžné kratší cesty a zkusme to cestou elektřiny. Stejně se tomu v budoucnu v nějakém rozsahu nevyhneme.
Hledáme něco menšího, elektrického (a aby to moc nestálo)
Z hlediska základního pohodlí bychom vynechali kola a koloběžky, přece jen řešíme cestu na nákup, do blízkého zaměstnání apod. . Skútr nám pro tyto účely přijde zbytečně velký (včetně pořizovací ceny), takže nám zbývá ELEKTRICKÝ moped. Tyto e-mopedy jsou s trochou nadsázky určeny pro každého, bez rozdílu věku a pohlaví na pravidelné či méně pravidelné cesty na kratší vzdálenosti – do práce, do školy, na nákupy, k lékaři, na ryby, na chatu, na zahrádku za městem, po městě, na koupaliště, do fitka…
Teoreticky můžete vyrazit nejen na silnici, ale i na cyklostezku, protože ačkoli výbavou se rovná skútru, parametrově stále spadá mezi elektrokola. Přitom cenou se v porovnání právě s elektrokoly řadí spíš do nižší části cenového spektra (v nabídkách běžně do 30.000,-). Navíc nepotřebujete řidičský průkaz, povinné ručení, dobijete v klidu doma a dojezdová vzdálenost cca 50km je pro zmíněné účely víc než dostatečná.
Budeme rádi, pokud jsme vám dali námět k zamyšlení. Ono s tím stejně budeme brzy muset něco dělat. Tak se mějte hezky. Albín a Dalimila.
Autor: Albín a Dalimila Nostresovi
